Paulánský řeholník Mikuláš Barré (1621-1686) spolu s prvními sestrami-učitelkami
Francie druhé poloviny 17. století za doby vlády Ludvíka XIV. Krále slunce
Cílem je pomáhat lidem růst jak lidsky, tak duchovně. Projevy se mohou lišit. Původně sestry působily jako učitelky a katechetky. Po Druhém vatikánském koncilu (1962-65) se poslání velmi rozrůznilo – mezi lidmi znevýhodněnými na okraji společnosti, chudými, dětmi a mládeží, ve farnostech, školách atp.
Konstituce vyrůstající z tzv. francouzské školy spirituality (spirituality vtělení) – revidovaná verze po Druhém vatikánském koncilu se nazývá Kniha Institutu Sester Dítěte Ježíše
Společenství poskytuje základní vzdělání dětem z chudých rodin, začíná v Rouen (Normandie) a jeho okolí, pak v Paříži a dalších místech ve Francii.
Spolu s tím se společenství věnuje duchovní formaci dětí i dospělých ve farnostech.
Tzv. učitelky křesťanské lásky neskládají řeholní sliby, žijí jako laické společenství podle pravidel (konstitucí) po 200 let.
Mikuláš Barré začal spolu s několika mladými spolupracovnicemi uskutečňovat projekt tzv. malých škol, které vznikly nejprve v Sotteville a v Rouenu (ve francouzské Normandii), aby umožnily dětem z chudých rodin získat základní vzdělání.
Učitelky křesťanské lásky z malých škol se rozhodly pro život v komunitě, bez slibů a bez klauzury, aby byly více k dispozici prostým lidem a mohly jít do míst, kde tito lidé žijí.
Po příchodu do Paříže se otec Mikuláš zasazoval o podobné dílo. Kromě výchovy a vyučování dívek ve školách se sestry věnovaly katechezi dospělých, mladým ženám, které ztratily směr svého života, a dále nemocným, opuštěným či jinak potřebným lidem.
Během následujících desetiletí sestry rozšířily své působení po celé Francii. Ze dvou prvních domů, jejichž sponzoři se neshodli na způsobu financování škol, odvozují dnes svůj původ dvě kongregace – Sestry Prozřetelnosti z Rouenu a Sestry Dítěte Ježíše pocházející z Paříže.
Sestry Dítěte Ježíše přijaly pozvání do zámoří. Vzniklo tak první misijní dílo v Asii (v tehdejší Malaji, dnešní Malajsii).
Po dvousetleté existenci se institut stal kongregací, schválenou papežem. Došlo k pozměnění konstitucí a byly zavedeny řeholní sliby.
Na počátku 20. století otevřela kongregace nové komunity v dalších evropských zemích, odkud se mnohé sestry vydávaly jako misionářky do Asie a do USA. I tam bylo jejich hlavním posláním vzdělávání a výchova dětí.
Po Druhém vatikánském koncilu (1962–65), který vyzval všechny řeholní instituty k návratu ke kořenům a k přizpůsobení se novým podmínkám, otevřely Sestry Dítěte Ježíše nová misijní působiště v Jižní Americe, Africe a Austrálii. Všude se snaží odpovědět na potřeby obyvatel země a vnímat bohatství místních kultur.
Několik mladých žen z České republiky navázalo kontakty s italskými sestrami.
Sestry otevřely první komunitu v Brně. O rok později zakoupily dům v Brně-Líšni, který od té doby slouží komunitě složené ze sester-cizinek a sester z Česka.
Mikuláš Barré blahořečen v Římě
Jsme první ženskou kongregací, která začala působit v Japonsku po otevření země západnímu světu (období Meidži, 2. pol. 19. st.).
Působily jsme na všech kontinentech (kromě Antarktidy), nyní (2024) je nás něco přes 400 sester v Evropě, Latinské Americe, jv. Asii a subsaharské Africe.
Docházaly jsme žít bez slibů po 200 let. Po násilném rozptýlení po Velké francouzské revoluci francouzské sestry znovu pokračovaly ve svém poslání.