Společenství

„Postojem k druhým, který nám skutečně přináší uzdravení namísto nemoci, je mystické, kontemplativní bratrství, které dokáže vzhlížet k posvátné velikosti bližního, dovede objevovat Boha v každé lidské bytosti a umí snášet nesnáze společného života.“ (papež František, Evangelii gaudium 92)

Vedle života evangelních rad, určitého apoštolského zaměření (popř. kontemplativního charakteru), života modlitby a charismatického zabarvení je dalším podstatným prvkem všech řeholních rodin společenství (communio).

 

Společenství...

Společenství není jen pragmatickým nástrojem k snazšímu dosažení našeho poslání: „když jsme spolu, zvládneme toho více“; není jen pouhou výhodou umožňující doplňovat se ve svých obdarováních: „když jsme spolu, oslovíme svou rozmanitostí více lidí a ušetříme síly a čas“; společenství není ani prostředkem k prosazování vlivu: „když jsme spolu, je nás víc vidět a máme větším moc.“ Společenství je místem každodenního setkání se vzkříšeným Ježíšem mezi námi.

 Jako rozvinutí křestního daru účasti na životě Nejsvětější Trojice se řeholní společenství (bratrství a sesterství) stává životním stylem, v němž jeho členové zakoušejí Boží lásku, ale zároveň i svá omezení a potřebu růstu. Na společné cestě se snaží být svědky života Ježíšova nového přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás (Jan 15,12).

 V tomto smyslu se pak náš společný život stává znamením a misijním svědectvím pro druhé: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem (Jan 13,35). Naše otevřené a pohostinné komunity se tak mohou proměnit v místa setkání s živým Bohem a naše bratrství a sesterství tak získává i evangelizační rozměr. Zvláště ve světě, který tolik trpí rozbitými vztahy a neumí si poradit s rozdílností.