Historie Kongregace Dcer Božské Lásky

Zakladatel

Zakladatelkou Kongregace Dcer Božské Lásky je služebnice Boží Františka Lechnerová, která se narodila 1.1.1833 v Edlingu u Wasserburgu v Německu. Vyučila se knihvazačkou, dodělala si pedagogické vzdělání. Před založením Kongregace působila jako učitelka ve vzdělávacích ústavech ve Švýcarsku a Rakousku. Byla to energická a statečná žena, naplněná velkou důvěrou v Boha. Zemřela 14.4.1894 v Breitenfurtu u Vídně.

Doba, ve které společenství vzniká:

Františka Lechnerová, ač Němka, založila Kongregaci v Rakousku-Uhersku ve Vídni 21.11.1868. V Německu se již schylovalo k náboženské bouři – říšský kancléř Oto von Bismarck připravoval tzv. kulturní boj, jehož cílem bylo podrobit církev státu. Mnoho řeholníků nalezlo azyl v Rakousku, kde vládl habsburský císař František Josef I., který jim poskytl bezpečné působení.

Zaměření a poslání:

Františka Lechnerová se ujímala dívek přicházející z venkova do města hledat službu, které často pro svou nezkušenost upadaly do hmotné a mravní bídy. Zakladatelka řešila také otázku starých a nemocných služebných a jiných lidí, kteří neměli na stáří zázemí tím, že pro ně zřizovala domovy. Další směr působení kongregace se ubírá ve stopách zakladatelky, která určila svým sestrám apoštolát výchovný, sociální a pastorační. Sestry vyučují na školách, pracují s dětmi, věnují se starým a nemocným lidem, vypomáhají ve farnostech.

Podle čeho se společenství řídí:

Život sester se opírá o řeholi svatého Augustina. Konstituce Dcer Božské Lásky jsou formou našeho života. Františka Lechnerová nacházela pramen svého života v bezmezné Boží lásce. Chtěla, aby se každá z jejich následovnic cítila jako „dcera“ této Božské Lásky. Proto zvolila tento zcela konkrétní název.

Počátky:

V čase průmyslové revoluce roku 1868 se setkávala Františka Lechnerová s novými těžkostmité doby, pozorovala život velkoměst. Na svých cestách se setkala s něčím, co ji plně zaujalo: dívky které odcházely z venkova do města, aby tu hledaly práci, mnohdy zůstaly bez prostředků na ulici. Uvědomovala si tedy velké nebezpečí, jaké číhá na dívky nechávající se při hledání pracovního místa zaměstnat především jako služebné. Rozhodla se proto organizovat tzv. Mariánské ústavy, v nichž by právě tyto dívky a mladé ženy nalezly patřičnou pomoc. Bylo jí jasné, že sama nic nezmůže, proto hledala možnost k realizaci tohoto díla ve společenství stejně smýšlejících žen. Františka poprosila zpovědníky v několika kostelích a klášterech, aby k ní posílali děvčata, která projevují náklonnost věnovat se službě potřebným. Tak získávala nové sestry.

Historické milníky:

Po roce 1868

Z Vídně se během několika let řeholní společnost Dcer Božské Lásky rozšířila do dalších velkých měst Rakousko-Uherské monarchie: Budapešti, Krakova, Sarajeva a mnoha jiných se stejným posláním: ujímat se chudých, opuštěných a vyučovat je. V Čechách se nová kongregace objevila poprvé v Opavě již v říjnu 1870. Sestry poskytovaly ubytování a vzdělání pro službu hledající dívky, vedly sirotčinec. Druhý založený dům vznikl rovněž v Čechách – v Brně – roku 1871. Sestry se zde staraly o chudé dívky a později i o staré a nemocné lidi. Další vznikající domy na českém území vznikly v Jiřetíně pod Jedlovou – sestry přišly roku 1874, aby zde založily školu pro děti a sirotky. V Praze založila Františka Lechnerová klášter v roce 1880 a až do roku 1950 zde byl internát, škola ručních prací, pensionát, dětská nemocnice.

Církevně, právnímu uznání se společnosti dostalo Papežským schválením tzv. dekretum laudis 26. července 1884. Konečné schválení papežem Lvem XIII. 18. srpna 1897. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se řeholní společnost začíná členit na jednotlivé provincie. Došlo k tomu 18. srpna 1919, kdy byly zakládacím dekretem Svatého stolce zřízeny čtyři provincie naší kongregace – československá, maďarská, jugoslávská a polská. Kongregace se dále rozšířila do USA (1913), Anglie (1914), a Brazílie (1920).

Kongregace po 2. světové válce

Období po 2. světové válce přineslo některým provinciím střední a východní Evropy, jež se nacházely v područí komunistického režimu, obrovské těžkosti. Zároveň však šlo o období velmi plodného apoštolátu, upevňování víry, věrnosti Bohu i kongregaci a v neposlední řadě též o období plného porozumění tomu, co je v našem životě i charismatu to hlavní, stěžejní – ukazovat svým životem a vystupováním lásku neviditelného Boha svému okolí, často nepřejícímu, ne-li nepřátelskému. Situace kongregace v každé ze zemí úpících pod komunistickým jhem byla odlišná. Odlišné byly rovněž možnosti personálního růstu jednotlivých provincií, a to vzhledem k možnostem přijímání nových kandidátek. Je známo, že v tehdejším Československu a Maďarsku platil přísný zákaz přijímání nových členek – dokonce pod hrozbou ztráty svobody, ba i života, což se podepsalo na početních stavech sester v těchto provinciích, které se pozvolna snižovaly. V Polsku bylo přijímání nových členek sice ztíženo, avšak navzdory šikanám všeho druhu nové kandidátky do kongregace vstupovaly a její řady posilovaly. Co se týče tehdejší Jugoslávie, můžeme hovořit o výjimečném množství přijatých kandidátek, protože sestry, které pozbyly všechny své domy, se rozptýlily do farností, kde měly pozitivní vliv na nezanedbatelnou část mládeže.

 Kongregace po roce 1989

V pozdější době byly založeny domy v Bolívii (1992), Albánii (1992), Ugandě (1995), Ukrajině (2004), Ekvádoru (2005) a Argentině (2012).

Zajímavosti:

• První spolupracovnicí Františky Lechnerové byla Kateřina Bendová, rodačka z Bukové v Čechách – obdržela řeholní jméno sestra Lucie. Do nově vznikajícího řeholního společenství se přihlásila 15.12.1868.
• Sestra Terezina Verner, rodačka z Brna se zasloužila o příchod Dcer Božské Lásky do Brazílie a založila generální dům Kongregace v Grottaferrata v Itálii.
• V Kongregaci máme pět blahoslavených sester známých jako „drinské mučednice“, které byly blahořečeny 24.9.2011 v Sarajevu