Historie Kongregace sester sv. Hedviky

Zakladatel

Vratislavský kanovník Služebník Boží P. Robert Spiske (1821 – 1888)

Doba, ve které společenství vzniká:

14. června 1859 v Polsku

Zaměření a poslání:

Společenství sv. Hedviky mělo při vzniku tři cíle:

• Poskytnout střechu nad hlavou sirotkům a opuštěným dětem a vychovávat je.
• Dbát o chudou a zanedbanou mládež, aby byla uchráněna před zlem.
• Starat se o nemocné, staré a opuštěné.

Podle čeho se společenství řídí:

Spiritualita sester sv. Hedviky je formována na základě charismatu otce zakladatele Služebníka Božího Roberta Spiskeho, Řehole sv. Augustina a Stanov kongregace. Skrze řeholní zasvěcení (tzn. evangelní rady: čistotu, chudobu a poslušnost) sestry odpovídají na Boží volání k životu pro Boha a jeho dílo a věnují se službě těm, kdo to potřebují.

Po Písmu svatém, jako nejvyšší normě řeholního života, je pro sestry pramenem a směrnicí Řehole sv. Augustina, která je zcela formována duchem Skutků apoštolských. Společný život v komunitách sester sv. Hedviky má mít podobu prvotní církve, kde věřící tvořili jedno srdce a jednu duši v Bohu. (Sk 4,32)

Podle Stanov je řeholní život formován v duchu Matky Boží Panny Marie, která je svou pokornou ​​oddaností vzorem služby a jíž sestry projevují zvláštní úctu. Jako vnější znamení této úcty nosí modrý závoj.

Hlavní patronkou Kongregace je svatá Hedvika Slezská. Sestry sv. Hedviky se snaží napodobovat svou patronku v nekompromisním přijetí a konání Boží vůle, v lásce k eucharistii, v naslouchání Písmu svatému, v ochotě zaplatit jakoukoli cenu za vzrůst Boží lásky a v praktikování modlitby a askeze.

Počátky:

Kongregace sester sv. Hedviky od Nejčistší Panny a Matky Boží Marie vznikla 14. června 1859 v Polsku ve Vratislavi. Jejím zakladatelem je vratislavský kanovník Služebník Boží P. Robert Spiske (1821 – 1888).

Vnímavé a otevřené srdce kněze Roberta Spiske si povšimlo lidské bídy, která byla přítomna jak v samé Vratislavi, tak i na předměstí tohoto velkého města. Nízké mzdy dělníků nemohly pokrýt materiální potřeby jejich rodin. S bídou souviselo opilství, prostituce, bezdomovectví, krádeže. Nejvíce však bylo P. Robertovi líto sirotků a opuštěných vdov. To jej přimělo k velkému milosrdenství. Strhujícími kázáními burcoval svědomí naslouchajících a tak se stal iniciátorem potřebných skutků milosrdenství.

Otec Robert brzy pochopil, že sám neutěšenou sociální situaci mnohých nemůže vyřešit. Začal hledat lidi dobré vůle, kteří by mu mohli trvale pomáhat. Nejprve do díla milosrdenství zapojil Bratrstvo Matky Boží, které již ve druhém roce své existence sdružovalo 500 mužů a žen. Ale ani toto bratrstvo nestačilo odstranit lavinu bídy, jíž byli mnozí zasaženi. Proto se P. Robert Spiske obrátil na početnou skupinu zbožných a šlechetných žen, u kterých nalezl velkou ochotu pomoci. Zpočátku je nazval pannami milosrdenství, později Společenstvím sv. Hedviky, neboť jejich služba chtěla navázat na dílo světice, která na přelomu 12. a 13. století podala ve Slezsku krásný příklad milosrdenství.

Ne všem se to líbilo. Hlavně těm, kteří sami nic nedělali pro to, aby ulehčili lidskému neštěstí. To oni vlastně nazvali nové dílo, které s námahou ve Vratislavi vzniklo, Společenstvím darebáků.

Jinak se však na nově vznikající dílo dívali lidé šlechetní. Kardinál Diepenbrock udělil roku 1849 společenství své požehnání a svěřil jeho vedení do rukou P. Roberta Spiske. Nazval toto společenství jako „láska spěchající na pomoc“. P. Robertovi a společenství začaly přibývat finanční prostředky ze sbírek, na kterých se podíleli hlavně chudí obyvatelé Vratislavi. Proto P. Wittig nazval toto dílo „ubozí - ubohým“.

Společenství sv. Hedviky potřebovalo dům, kde by mělo materiální zázemí. Kvůli této záležitosti zaslal P. Spiske dopis na  městskou správu. Místní úřady jeho prosbě vyhověly a za nízkou cenu byl společenství prodán třípatrový dům se zahradou v centru města.

V prosinci roku 1857 byl tento dobročinný útulek nazván „Dům záchrany sv. Hedviky“. Bylo do něj  přijato 27 chlapců a 48 děvčat, počet dětí postupně narůstal.

Mnoho žen ze Společenství sv. Hedviky zapojených do charitativní práce v Domově prosilo otce Roberta, aby se mohly stát řeholním společenstvím. Za tím účelem se P. Robert Spiske osobně vydal do Říma v říjnu roku 1858. Zde za pomoci vatikánských kanovníků, vynikajících odborníků v církevním právu, vypracoval Statuta pro Společenství sester sv. Hedviky založený na řeholi sv. Augustina.

 

Dekret potvrzující nové řeholní společenství podepsal sám Pius IX. a připsal slova:

Tímto dnem začalo v církvi působit nové řeholní společenství – Kongregace sester sv. Hedviky - jako společenství biskupského práva. Dne  29. května 1872 byla Kongregace sester sv. Hedviky výslovně schválena a doporučena papežem Piem IX. pochvalným dekretem, tzv. „decretum laudis“.

 

Historické milníky:

Vyhnanství

Rozrůstající se společenství sester však bylo brzy vystaveno zkoušce mocenského útlaku. V důsledku tzv. „kulturního boje“ v Prusku musely sestry i se svěřenými dětmi v roce 1879 opustit svou vlast. Bezpečí a nový domov nalezly v Nezamyslicích na Moravě, kde je také několikrát navštívil otec zakladatel. Díky této zkoušce se však začala Kongregace rozrůstat i v České zemi.

Návrat do vlasti

Pouze láska nemá hranic. Zlo však hranice má. V nejhorších obdobích a situacích sám Bůh určuje hranice, přes které zlo nemůže přejít. I „kulturní boj“ narazil na hranice. Už 16. června 1886 psal otec zakladatel představené v Nezamyslicích:

V dopise z 2. prosince 1886 psal otec zakladatel sestrám do Nezamyslic radostnou novinu: „Drahé sestry! Jak jistě už z novin víte, byl zrušen na území Pruska dekret nařizující odsun sester svaté Hedviky, což umožňuje převzetí nové budovy v Katowicích. Je to sirotčinec, v kterém žije 90 dětí. Péče o sirotky zcela odpovídá zaměření našeho řádu. Klášter v Nezamyslicích nám zůstane a nic nebrání tomu, aby se rozvíjel dále.“

Sestrám se otevřela cesta zpět do vlasti. Důvěra otce Roberta v Boží Prozřetelnost nebyla zklamána. Několik sester se mohlo vrátit do Slezska ještě za jeho života v roce 1886, kde se ujaly sirotčince v Katowicích (zde v roce 1924 vznikla druhá polská provincie). Otec zakladatel se na vratislavském policejním prezidiu začal zasazovat o návrat sester svaté Hedviky do Vratislavi. V únoru 1887 už svitla naděje na návrat.

V lednu 1889 pruská vláda oficiálně povolila sestrám svaté Hedviky vrátit se do Vratislavi a věnovat se charitativní a vzdělávací činnosti. Obyvatelé Vratislavi vítali řeholnice s upřímným dojetím. Kardinál Kopp slavnostně doprovodil sestry do jejich mateřince a sloužil slavnostní mši svatou k jejich návratu.

Rozdělení Kongregace

V roce 1894 došlo k  bolestnému rozdělení Kongregace na dvě na sobě nezávislé části – Vratislav a Nezamyslice. Příčinou rozdělení Kongregace byly politické poměry. V době, kdy se velká část sester z Nezamyslic vrátila do Slezska, sestrám v Nezamyslicích rakouská vláda povolila pobyt jen pod podmínkou, že klášter v Nezamyslicích bude samostatným mateřským domem, nezávislým na jakémkoli zahraničním mateřském domě.

Díky mnohému úsilí obou představených (ve Vratislavi M. Felicitas Salutz a v Nezamyslicích M. Perpetua von Adlersfeldt) a obou arcibiskupů (vratislavského a olomouckého), došlo k opětnému sjednocení Kongregace v roce 1906, kdy se Vratislav stala sídlem generální představené a Nezamyslice se staly sídlem nové české provincie, podřízené Vratislavi.

 

Historie české provincie

Z Pruska do Čech

Kongregace sester svaté Hedviky (založena Služebníkem Božím P. Robertem Spiske 14. června 1859 ve Vratislavi) prošla brzy po svém založení velkou zkouškou utrpení. Její existence byla hned v počátcích působení ohrožena státními zákony (v té době se Vratislav nacházela na území Pruska). V prosinci roku 1875 přišel dopis vratislavského policejního prezidenta, kde stálo, že Kongregace musí být do šesti měsíců rozpuštěna.

Otec zakladatel si uvědomoval odpovědnost za téměř 50 řeholnic, které mu zcela důvěřovaly. Plný důvěry v Boží Prozřetelnost pro ně začal hledat vhodné místo. Vzpomněl si, že v roce 1862 se na něj obrátil olomoucký arcibiskup s prosbou o vyslání sester sv. Hedviky do své diecéze. Tenkrát nemohl splnit jeho prosbu kvůli nedostatku sester. Proto se otec Robert v květnu 1875 obrátil na arcibiskupa olomouckého s prosbou, zda by mohl přijmout sestry do své diecéze. Arcibiskup ochotně vyšel vstříc a poskytl sestrám bývalý klášter augustiniánů v Nezamyslicích. Toto moravské městečko bylo v té době součástí Rakouska-Uherska. V říjnu 1877 sem přišly první čtyři sestry (mezi nimi také Matka Antonie Marks), aby zde připravily bydlení pro ostatní sestry, které krátce nato měly odejít z Vratislavi (v té době už všechny filiální domy kromě Barda byly zrušeny).

I když byl termín vysídlení sester sv. Hedviky několikrát posunut, rychle se blížil. Měly opustit Vratislav do 1. dubna 1879. Sestry vykonaly  pouť do Třebnice, kde se modlily u hrobu své patronky, svaté Hedviky Slezské. Prosily, aby se časem zase mohly vrátit do Slezska, zvláště do milované Vratislavi.

 Dne 29. dubna 1879 se naposled sešly ve své kapli. Byla to těžká chvíle. Velký zástup věřících doprovodil řeholnice na vlakové nádraží a po dojemném loučení odjely sestry do Nezamyslic. Zde ihned začaly s charitativní činností. Přijaly do péče několik sirotků. Zakrátko také otevřely soukromý penzionát pro děvčata.

S odchodem sester z Vratislavi byl fakticky (později i kanonicky) přenesen mateřinec do Nezamyslic. Zde byly shromážděny všechny sestry Kongregace kromě sester z Barda. Bylo zde vedení Kongregace, noviciát i archiv. Ordinářem sester v Nezamyslicích se stal olomoucký arcibiskup. Funkci generální představené vykonávala i nadále M. Antonia Marks.

Po sedmi letech přišla sestrám do Nezamyslic radostná zpráva. V dopise z 2. prosince 1886 jim otec Robert oznámil, že byl v Prusku zrušen dekret, rozhodující o vyhnání Kongregace sester sv. Hedviky ze Slezska, čímž se sestrám otevřela cesta zpět do vlasti. Důvěra  otce Roberta v Boží Prozřetelnost nebyla zklamána. Několik sester se mohlo vrátit do Slezska ještě za jeho života v roce 1886, kdy se ujaly sirotčince v Katowicích (zde v roce 1924 vznikla druhá polská provincie). Dne 5. března 1888 obdržel P. Robert s velkou radostí tři hodiny před svou smrtí dopis od vratislavského arcibiskupa ohledně opětného přijetí vedení Domu sv. Hedviky ve Vratislavi. Sestry se do svého původního mateřince vrátily v listopadu 1889.

 

Založení a rozvoj České provincie

Dne 15. listopadu 1906 vznikla Česká provincie se sídlem v Nezamyslicích, která byla svěřena pod zvláštní ochranu svatého Josefa a podléhala řízení generalátu ve Wroclawi.

Věrnost Boží vůli, ke které otec zakladatel sestry povzbuzoval, přinesla své ovoce. Podle slov zakladatele se toto vyhnanství skutečně stalo půdou pro svatou setbu. V následujících letech se nezamyslická komunita a později česká provincie silně vzmáhala. Mezi lety 1897 a 1916 bylo přijato 136 nových sester. Jubilejní rok 1900 byl počátkem šíření Kongregace v našich zemích. Do roku 1906 byly založeny 4 filiální domy (Křivoklát, Smečno, Luka nad Jihlavou, Žacléř). Tato první založení mají povětšinou společné dva prvky: fundátory založení byli šlechtici a náplní jejich nadací byla charitativní služba potřebným. V příštích desetiletích bylo v Čechách a na Moravě založeno čtyřicet dalších filiálek, kde sestry působily ve školách, mateřských školách a jeslích, v dětských domovech a domovech důchodců, v nemocnicích, věnovaly se ošetřování nemocných po domech, vedly vzdělávací kurzy jazykové, hudební a kurzy ručních prací.

Pro rostoucí počet sester byl provinční dům v Nezamyslicích příliš malý a nevyhovující (vlhkost, chlad, nevyhovující hygienické podmínky). Proto v roce 1926 koupila Česká provincie zámek od barona Wambolta v Břežanech u Znojma, kam bylo přeloženo sídlo provincie a noviciát. Také zde sestry brzy zahájily svou činnost: vedly domov pro osoby se zdravotním postižením, mateřskou školu, vyučovaly ručním pracím a hudbě, v domě také probíhaly exercicie.

 

Období totality

Po obsazení sudetského území Němci v roce 1938 a po zřízení Protektorátu Čech a Moravy v roce 1939 bylo znemožněno posílání českých kandidátek z protektorátního území do německého noviciátu v Břežanech. Proto byl v roce 1939 zřízen druhý noviciát v Nezamyslicích. Česká provincie měla v té době 25 domů, z nichž třináct leželo v severním sudetském území a osm na sudetském území na jižní Moravě. Ostatní čtyři domy (Nezamyslice, Luka nad Jihlavou, a dvě filiálky v Buchlovicích), v nichž bylo 32 sester, se nacházely na českém území. Nezamyslická filiálka byla v bouřlivých událostech květnových dnů roku 1945 uzavřena a už nebyla obnovena.

Mezi lety 1939 – 1945 byla v české provincii zrušena činnost sedmi filiálek (mateřské školy) z důvodu převzetí těchto objektů nacistickou NSV (např. Králíky, Mikulov, Drnholec). Sestry, které pracovaly jako učitelky v mateřských školách pak byly vyškoleny na zdravotní sestry a poté pracovaly v nemocnicích.

Nejvyšší stav počtu sester české provincie (237) byl zaznamenán v roce 1942. Po druhé světové válce odešla velká část sester v rámci odsunu německého obyvatelstva do Rakouska. Těmito zásahy byla dříve kvetoucí provincie velmi oslabena. V roce 1949 měla provincie osm filiálek. V nich a v provinčním domě dohromady působilo na 130 sester.

V letech 1948 – 1989 byla Církev v Československu pronásledována nejtvrdším způsobem. Do roku 1962 muselo být pod nátlakem státu uzavřeno 19 filiálek provincie.

Dne 16. června 1959 byla provinční představená Matka Bohumila Moltašová zatčena a svévolně odsouzena k 20-ti měsíčnímu nepodmíněnému trestu. Brzy nato byly zatčeny, vyslýchány a posléze propuštěny také provinční vikářka a představená domu v Břežanech. Matka Bohumila byla odvezena do nechvalně proslulé věznice v Praze na Pankráci. Odtud byla spolu s vězeňkyněmi, odsouzenými za kriminální zločiny, odvezena na nucené práce do zemědělského družstva ve Všehrdech v Čechách. Neočekávaná amnestie ze dne 11. května 1960 umožnila Matce Bohumile návrat do kláštera v Břežanech.

V roce 1960 bylo sestrám odebráno vlastnictví provinčního domu v Břežanech. Těžký úder zasáhl konvent v říjnu 1962, kdy přes dvacet sester, které dosáhly důchodového věku 59 let, muselo na státní příkaz přesídlit pár dnů před Vánocemi z Břežan do Charitního domova v Mukařově u Prahy. Pro zákaz přijímání nových sester do Kongregace a odsunu sester důchodového věku do Mukařova počet sester v Břežanech stále klesal. Od roku 1962 zaměstnávala Charita (která převzala správu činnosti provinčního domu v Břežanech v roce 1951) rostoucí počet civilních ošetřovatelek. Od roku 1963 měla česká provincie už jen provinční dům v Břežanech a „nucenou“ filiálku v Mukařově u Prahy.

V roce 1973, nehledě na protesty sester proti zásahu do jejich klauzury, rozdělilo vedení ústavu refektář sester dřevěnou stěnou a dvě třetiny místnosti přidělilo zaměstnancům jako jídelnu. V roce 1975 se v Břežanech nuceným odchodem sester, které by rády nadále zůstaly ve službě potřebným, zmenšil jejich počet na osmnáct.

V roce 1977, kdy břežanský konvent tvořilo už jen jedenáct sester, byla sestrám úmyslně o svátku svaté Hedviky odňata i zbylá část refektáře. Celý původní refektář sester byl nyní dán k užívání personálu ústavu. Do roku 1978 klesl počet sester v Břežanech na devět.

 

 

 

Fotogalerie