Etymologicky (z lat. ad os) jde o gesto přiložení rukou na rty a potom jejich obrácení k posvátnému obrazu nebo předmětu na znamení oddanosti a úcty. Mezi různými projevy - zbožnosti vyjadřuje a. nejzřetelněji úplnou závislost člověka na Bohu, jehož absolutní svrchovanost tak člověk přiznává.
Všeobecně se výrazu používá pro všechny duchovní činnosti, které směřují k osobní - svatosti, ve zvláštním smyslu znamená odebrání se na několik dní do záměrně vybraných domů, spravovaných zpravidla řeholními institucemi, a zanechání vlastního každodenního zaměstnání, aby se člověk věnoval - meditaci, - modlitbě a duchovním věcem.
Z lat. generalis. Nejvyšší představená ( nejvyšší autorita ) řeholního řádu nebo – kongregace. Pokud konstituce společnosti nestanoví jinak, volí ji generální kapitula na předem určenou dobu.
Oblek řeholnic jako znak jejich zasvěcení a svědectví chudoby.
Z řeckého charisma, odvozeno z charis, »milost«. Bohem udělený nadpřirozený dar, darovaný věřícímu pro naplnění poslání nebo služby v církvi a pro církev.
Místo, kde žije společenství řeholnic.
Z lat. slova claudere, »zavřít«. Výraz označuje jak kanonický předpis, který dává řeholním domům pravidla pro vstup cizích osob a odchod těch, kteří zde žijí, tak místa podléhající v těchto domech zmíněnému předpisu.
Z lat. congregatio, »shromáždění«, »společenství více osob, které se sejdou«. Řeholní kongregace je společnost, jejichž členové skládají jednoduché sliby jak věčné, tak časné (zatímco - řeholní řády se vyznačují sliby slavnými).
Způsob modlitby, kde se za pomoci ztišení a usebrání hledá Bůh.
Tvoří »veřejnou modlitbu církve«, ve které se věřící obracejí k Bohu. L.h. je sestavena tak, aby Boží chvála posvětila celý průběh dne a noci.. L.h. sestává z - žalmů s anifonami, biblických zpěvů, četby z Písma, patristické četby, četby církevních autorů, z responsorií, hymnů a přímluvných modliteb. Také bývá počítáno s možnostmi ticha k meditaci.
Středem života křesťanského společenství je od původní církve Večeře Páně (1. list Korinťanům 11,17-34), zprvu slavená o (židovském) sabatu a později o (křesťanské) neděli. Nazývá se také agapé nebo eucharistie (evangelium sv. Marka 14, 23). Je vzpomínkou na večeři, kterou slavil Ježíš večer před svou smrtí s dvanácti apoštoly.
Z lat. novicius, »nováček«. Ta, která v řeholní společnosti vstoupila do noviciátu.
Doba průpravy k zahájení života v řeholní společnosti. Účelem je umožnit novickám, aby hlouběji poznaly povolání, které je vlastní řeholní společnosti, aby zkusily způsob života společnosti, přizpůsobily jejímu duchu svou mysl i srdce, a také aby se prokázal jejich úmysl a jejich vhodnost. Průprava novicek spočívá v postupném vzdělávání se pro řádný život v dokonalosti podle charakteru řeholní společnosti.
Nazývá se tak obřad, během něhož novicka obléknají poprvé řeholní hábit vlastního společenství.
Označení pro ty, kteří stojí v čele řeholního společenství. Vyšší představené jsou ti, kteří vedou buď celou řeholní společnost, nebo její provincii nebo část jí naroveň postavenou. Představená celého řeholního společenství se nazývá generální představená.
ta, kdo složila sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.
Řády jsou nejstarší formou řeholního společenství, jejich členové skládají tzv. slavné sliby.
Ustanovení o způsobu života, která byla potvrzena zároveň se založenou řeholní společností a k nimž se zavazují příslušníci klášterních společenství, když skládají sliby. Mohou to být starší řeholní pravidla, jako např. u mnišské řehole Benedikta z Nursie, který navrhl klášterní život a formuloval jeho zásady. Jádro této řehole tvoří evangelijní rady. Ostatní požadavky byly tak promyšleny a schopné přizpůsobení, že mohly v pozdějších dobách sloužit vždy znovu jako stanovy pro nově vytvářené řády, např. pro cisterciáky. Podobně přijímaly pozdější nově vytvořené řády také pravidla (řeholi) sv. Augustina.
Z lat. regula, »čára«, »pravítko«. Souhrn předpisů, které upravují řeholní život, témeř vždy sepsaných samotným zakladatelem řádu. Výraz může znamenat také příslušníky nějakého řádu.
lat. constitutio, odvozeno z constituere, »zřídit«, »ustavit«. Základní předpisy (stanovy) pro uspořádání života jednotlivých řeholních společností. Obsahují »základní normy o řízení společnosti a kázni členů, o přijímání a vzdělávání členů a také o předmětu posvátných závazků. Kromě toho vysvětlují charisma, spiritualitu a cíle společnosti, její povahu a ráz podle záměru zakladatelů a také zdravé tradice společnosti.
Přijetí evangelijních rad složením veřejných slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. Složením slibů se vstupuje do řeholního stavu, Slibující je tímto zasvěcen Bohu skrze službu církve. Časné s. se skládají na dobu ne kratší než tři léta a nepřekračující devět roků. Po nich následují věčné s., které znamenají trvalé zasvěcení se Bohu a setrvání v řeholním společenství.
Řeholní život se vyznačuje zasvěcením se člověka Bohu, s cílem plně se mu odevzdat a celým svým bytím se stát nepřetržitou bohopoctou v lásce. K zasvěcení se Bohu v ř.ž. dochází složením časných nebo věčných veřejných slibů a sesterským životem ve společenství, aby se odloučením od světa, podle povahy a účelu každé společnosti, vydalo veřejné svědectví Kristu a církvi.
Označuje se tak duchovní život usměrňovaný Bohem, který si udržuje odstup a vládu nad hmotnými zájmy. K tomu napomáhají praktiky askeze, meditace a mystiky. Na spiritualitu se klade důraz především v klášteřích; podle toho, na co se v duchovním životě klade větší důraz, rozeznáváme i různé typy řádové spirituality (karmelitánská, františkánská, dominikánská, jezuitská), ale můžeme hovořit i o spiritualitě laické.