Historie řádu bosých mnišek blahoslavené Panny Marie z hory Karmel Karmel Matky Boží v Dačicích

Zakladatel

Karmelský řád vznikl ve 13. století ve Svaté zemi a nemá žádného zakladatele. Za zakladatelku reformované větve Karmelu, která se oddělila jako samostatný řád v 16. století, považujeme sv. Terezii  od Ježíše (1515-1582).

Teresa de Cepeda y Ahumada vstoupila roku 1535 do karmelitánského kláštera v Ávile a přijala řeholní jméno Terezie od Ježíše a je známá též jako Terezie z Ávily nebo Terezie Veliká. Po svém obrácení (1554) ji touha po dokonalejším životě přivedla k založení 1. reformovaného Karmelu (sv. Josef v Ávile 24.8.1562), kde sestry žily podle prvotní karmelitánské řehole a nazývaly se též „bosé“ na znamení návratu k původnímu ideálu a prostému životu.

V letech 1567-1582 založila Terezie dalších 16 ženských a 2 mužské kláštery. Obohacená mnoha mystickými milostmi od Pána, zapálená apoštolskou horlivostí pro záchranu duší a touhou po obnově církve se stává učitelkou života modlitby.

Za svatou byla prohlášena roku 1622 a v roce 1970 byla jako první žena prohlášena učitelkou církve.

Doba, ve které společenství vzniká:

Řád bosých karmelitek vzniká v 16. století reformou v karmelitánském řádu. Prvním krokem je založení 1. reformovaného Karmelu mnišek roku 1562. Od řádu původní observance (OCarm.) se oddělí jako nový řád na generální kapitule v roce 1593.

Zaměření a poslání:

Posláním bosých karmelitek je duchovní život zaměřený  na spojení s Bohem skrze důvěrný vztah s Kristem.

Kontemplativní modlitba, chápaná jako vztah lásky, utváří celý život: v samotě i ve společenství, při práci i při rekreaci. Spojení s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Ježíšem, jeho následování podle evangelia a připodobnění se jeho matce Marii je hlavním úkolem karmelitky.

Tak se stává tajemně plodnou, když v Bohu nachází všechny lidi a skrytě je přivádí blíž k Němu. Je povolána ve spojení s Kristem přimlouvat se a obětovat za naléhavé potřeby církve (zvláště za kněze), světa i konkrétních lidí, kteří se sestrám svěřují do modlitby.

Podle čeho se společenství řídí:

Řád bosých mnišek blahoslavené Panny Marie z hory Karmel se řídí původní karmelitánskou řeholí sepsanou jeruzalémským patriarchou sv. Albertem a řádovými stanovami upravenými podle směrnic II. vatikánského koncilu schválenými v roce 1991.

V současné době probíhá vypracování nových stanov, do nichž budou zahrnuty směrnice apoštolské konstituce „Vultum Dei Querere“ o ženském kontemplativním životě z roku 2016.

Počátky:

Sv. Terezie od Ježíše zakládá první reformovaný klášter, protože cítí volání k životu zcela zaměřenému na Boha v duchu prvotní řehole Karmelu. Její výrok „Celý svět stojí v plamenech.“ ukazuje apoštolské zaměření takového života. Touží hasit plameny světa životem modlitby a oběti. Tyto plameny měly v její době podobu rozdělení církve vlivem reformace a náboženských válek a také převratných změn spjatých s objevením Nového světa a jeho násilným podmaňováním a misiemi.

Samo Španělsko bylo tehdy pro svůj rozkvět nazýváno „říší, nad kterou slunce nezapadá“, ale zároveň už začalo procházet ekonomickou a společenskou krizí. Zvláště složitá byla náboženská situace. Oficiálně bylo Španělsko výhradně katolické, ale žily v něm početné menšiny bývalých židů a muslimů donucených ke konverzi ke křesťanství. Působila zde proto státem zřízená inkvizice dohlížející na čistotu víry, která šířila atmosféru strachu.

Historické milníky:

Název řádu se odvozuje od pohoří Karmel ležícího v Palestině. Toto místo se pro svůj charakter a staletou prorockou a poustevnickou tradici stalo kolébkou řeholního společenství, které se zde zrodilo na rozhraní 12. a 13.  století. První latinští poustevníci přišli z Evropy s křižáckými výpravami a usadili se v jednom skrytém údolí tohoto pohoří. Víme o nich málo: přišli do země „svého Pána“, usadili se zřejmě ne náhodou poblíž pramene Eliášova a proroka Eliáše považovali stále rozhodněji za svého inspirátora. Za svou patronku si zvolili Matku Boží, které zasvětili první kapli a podle níž se také později nazývali „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. Společenství mnichů se řídilo pravidly sv. Alberta, jeruzalémského patriarchy. Ta byla později upravena a schválena papežem Inocencem IV. jako karmelitánská řehole. Bratři jsou v ní vybízeni, aby „dnem i nocí rozjímali nad zákonem Páně a bděli na modlitbách“. Toto základní poslání řádu bylo po příchodu do Evropy během 13. století rozšířeno také o aktivní apoštolát. Už po několika desetiletích byli totiž nuceni opustit Svatou zemi kvůli expanzi Arabů na západ a po pádu Jeruzalémského království roku 1291 byla naděje na návrat zcela uhašena. Řád, který má své kořeny v poustevnické tradici, se tak vydal cestou proměny v řád žebravý (mendikantský).

 

Během 14. a 15. století prošli karmelitáni obdobími rozvoje i úpadku, podobně jako jiné žebravé řády, až k postupnému uvolnění řeholního života, jež vyústilo ve zmírňování řehole. Již v 15. století proběhlo ovšem i několik reformních hnutí.

Z iniciativy generála řádu bl.Jana Soretha (1394–1471) byly založeny sestry karmelitky. Nejznámější řádová reforma je spojena se jménem španělské světice Terezie od Ježíše, která založila klášter sv. Josefa v Ávile a přijala prvotní řeholi sv. Alberta. Tereziánská reforma se i přispěním sv. Jana od Kříže rozšířila od roku 1568 také na mužskou větev. Nepochopena a nepřijata řádem musela reforma požádat Řím o právní osamostatnění (1581 a 1593). Od té chvíle existují dvě řeholní rodiny, karmelitáni původní observance (O.Carm) a tzv. bosí či tereziánští karmelitáni (OCD), každá s vlastními stanovami a vlastním řádovým vedením.

 

Bosé mnišky Řádu blahoslavené Panny Marie z hory Karmel tvoří spolu s bosými bratry jedinou řeholní rodinu v církvi. Hlavou této rodiny je generální představený řádu.

 

Bosé karmelitky přivedla do Prahy na Malou Stranu v r. 1656 matka Elekta od Ježíše (Caterina Tramazzoli), původem z italského města Terni, která již předtím založila kláštery ve Vídni a Štýrském Hradci. Matce Elektě bylo tehdy 52 let a předcházela ji pověst svatosti pro její působení ve Štýrském Hradci. Sestrám byl dán dům v Praze na Malé Straně a matka Elekta zde byla převorkou až do své smrti roku 1663. Během dalších let sestry svým životem modlitby a oběti skrytě a zároveň mocně působily v srdci církve v Čechách, když s ní sdílely okamžiky slávy i pronásledování. Klášter opustily jen v letech 1782-92, kdy byly spolu s dalšími kontemplativními řády za vlády Josefa II. donuceny se odstěhovat a jejich dům byl zrušen. Po svém návratu se nemohly vrátit na původní místo, ale dostaly bývalý klášter barnabitů na Hradčanském náměstí.

Jejich společný život narušily až těžké dějiny 20. století. Po druhé světové válce byla odsunuta část řeholnic německé národnosti do Rakouska a Německa. Komunita díky Božímu požehnání dostala další povolání, ale mladým sestrám nebylo dopřáno se dlouho těšit z života v klášteře. Roku 1950 komunistický režim zrušil všechny řehole a sestry násilně internoval na různých místech v pohraničí. Společenství karmelitek bylo rozděleno a sestry podle věku umístěny ve dvojicích či malých skupinkách v Turnově, Broumově, Liberci a Varnsdorfu, kde pracovaly v továrnách. Nakonec se podařilo tehdejší převorce shromáždit všechny sestry v Jiřetíně pod Jedlovou, malé obci u polských hranic. Jiřetín je jedno z míst, kde byly internovány řeholnice z různých řádů, žily zde pod přísným dohledem a pracovaly v civilních zaměstnáních. Po peripetiích života bez soukromí karmelitky z peněz dárců opravily a rozšířily malý dům, který následně musely darovat Charitě. Zde společně žily, modlily se a vycházely odtud do práce. Co jim ale nikdo nemohl vzít, byla důvěra v Boha, Jeho láska a přítomnost. Dokonce jim nikdo nemohl zabránit v jejich hlavním zaměstnání – ve chvále Boží a životě modlitby a oběti za druhé.

Sestry byly určeny k vymření a během dlouhých čtyřiceti let totality postupně stárly a odcházely k Pánu. Přesto se stále s živou vírou modlily za obnovu Karmelu a změnu poměrů v naší zemi. Z jejich víry, naděje a oběti Karmel v Čechách znovu ožil, když už jeho život téměř vyhasl. Na konci 80. let už žilo v Jiřetíně jen pět starých sester, ale právě tehdy začaly přicházet nové kandidátky. První byly přijaty tajně jako pečovatelky pro staré sestry a v roce 1988 bylo z téhož důvodu řádům povoleno přijímat dorost. To už přicházely nové dívky a Sametová revoluce v roce 1989, kdy padl komunistický režim, zastihla už více než patnáctičlenné společenství.

V roce 1992 byl sestrám vrácen klášter na Hradčanech a opět uzpůsoben pro život stále se rozrůstající komunity. Brzy však bylo nutné hledat vhodné místo pro založení druhého kláštera. Pro založení nového Karmelu nakonec ochotně darovali (na jaře 1994) svůj klášter v Dačicích bratři františkáni.

V letech 1995-1998 byl postupně opraven kostel sv. Antonína Paduánského i klášter, který je zasvěcen Matce Boží Panně Marii, a 12. června 1998 bylo slavnostně vyhlášeno toto kanonické založení. Uzavření klauzury se uskutečnilo 14. listopadu 1998.

Zajímavosti:

Historie karmelitánského řádu sahá až na začátek 13. století a jeho zajímavostí je, že na rozdíl od jiných řeholních řádů nemá jednoho zakladatele, ale odvolává se na skupinu bezejmenných poustevníků na hoře Karmel v Izraeli.

Druhou zajímavostí je zachování těla ct.M.Elekty od Ježíše, zakladatelky prvního kláštera karmelitek v Čechách. M.Elekta zemřela roku 1663. Tři roky poté byl její hrob otevřen, a přestože byl zcela zaplněn vodou a oděv zetlelý, tělo zůstalo neporušené. Lékařská komise prohlásila tento jev za nevysvětlitelný. Dnes je tělo uchováváno v kryptě kostela sv.Terezie v kláštere sester karmelitek v Drastech, v sedící poloze, oblečené do karmelského hábitu. Roku 1924 byl s matkou Elektou zahájen proces blahořečení.

 

Fotogalerie