Řeholnice ve světě médií
Při příležitosti letošního Dne modliteb za sdělovací prostředky (7. neděle velikonoční) se vracíme k návštěvě sestry Rose Pacatte, americké řeholnice z kongregace Dcer sv. Pavla. Tato sestra přiletěla na pozvání české komunity do Prahy, aby tu pro biskupy, kněze i laiky (při dvou příležitostech i pro nevěřící zájemce) přednášela na různá mediální témata.
V USA je mimo jiné spoluzakladatelkou a ředitelkou Paulínského centra mediálních studií a také oceňovanou filmovou kritičkou.
Při její lednové návštěvě Prahy s ní natáčel rozhlasový redaktor Adam Šindelář. Toto je upravený a zkrácený přepis jejich rozhovoru, který byl součástí únorového pořadu Vertikála.
Co podle Vás dělá film dobrým filmem?
To je jedna z nejtěžších otázek. Co je dobrý film? Je to něco, co je dobré pro Vás, pro mě, pro režiséra? Dobré pro širší publikum? Je to dobré kvůli obsahu, kvůli příběhu, který vypráví? (…)
Dobrý film je pro mě ten, který si vyberu. Je to příběh, který vypadá, že bude zajímavý nebo dobrý. A až skončí, řeknu Vám, jestli byl dobrý nebo ne.
A z duchovního hlediska, jaký film pomáhá duchovnímu životu?
Je zajímavé, že i ty nejsekulárnější a nenáboženské filmy, pokud jsou autenticky lidské, se dotýkají duše. Takže nemusí jít o nějak zvlášť náboženský film. (…)
Když jeden člověk položí život za druhého, je tam přítomen Bůh. A já to vidím v mnoha příbězích, kde lidé konají dobro pro druhé. Když postavy hledají něco hlubšího, smysl života, když se rozhodnou udělat něco pro dobro ostatních, když ve svých příbězích projevují empatii, tak ačkoli nepoužijí slovo Bůh, Boží přítomnost tam je. – Víte, vysloveně náboženské filmy jsou obvykle hrozné.
To jsem se chtěl zeptat: existuje spousta filmů o svatých, o papežích, o biblických postavách…
Ano, a některé z nich jsou opravdu dobré, a jiné zase ne.
Rozdíl je v tom, zda točíte film o někom, třeba o světci nebo o vícero svatých, jako je třeba film O bozích a lidech, který vypráví o trapistických mniších umučených před 25 lety v Alžírsku) – to nebyl katolický film, ale film o katolických mniších –, nebo zda si řeknete: Natočíme katolický film!
Bude to plné pouček z katechismu? Bude to jen příběh o svatém člověku, který v životě nemusí čelit žádným výzvám a překážkám? K vytvoření působivého příběhu potřebujete nějaké drama. A samozřejmě také hodnoty.
Je třeba umět dobře používat filmový jazyk. Nejen jako způsob k vytvoření kázání. To mi přijde hrozně nudné. Takové filmy nejsou dobré, i když je točí dobří lidé. Obyčejně nenechávají žádný prostor pro diváka, všechno je tam doslovné.
Používáte filmy jako součást modlitebních programů. Jak to probíhá?
Obvykle pouštím filmy v kontextu duchovních cvičení nebo tzv. filmové noci, většinou společně s úryvky z Písma. Říkáme tomu filmová biblická noc, nebo cinema divina – podle lectio divina, což je dávná mnišská praxe čtení Písma.
Míváme tam pasáž z Bible, kterou čteme, přemýšlíme o ní a mluvíme o tom, co z ní koho oslovilo právě teď. A pak se díváme na film a uděláme to samé s oním filmovým příběhem. Pak mluvíme o filmu ve vztahu k úryvku z Písma, o tom, jestli je mezi nimi nějaký vztah, propojení. Co nám to každému osobně říká.
Jak ve filmu najdeme Boha, i když je to světský film?
Ignaciánská spiritualita nás učí nacházet Boha ve všech věcech. A já se o to snažím ve filmech, mainstreamových i artových.
A pro koho taková duchovní cvičení pořádáte?
Když používám krátké ukázky, může to být pro jakoukoli věkovou skupinu, ale většinou jsou to duchovní cvičení pro dospělé, ať jsou to řeholnice, kněží, nebo smíšená skupina katolíků i nekatolíků. Společné sledování filmu a sdílení uvádí jednotlivce do zakoušení společenství.
Žijete ve Spojených státech, v Los Angeles, docela blízko Hollywoodu. Pracujete také s filmaři, s nějakými režiséry nebo herci?
Nemohu tvrdit, že s nimi pracuji. Ačkoli jsme s nimi za ta léta konzultovaly různé filmy, ať už já, nebo některá z další ze sester. Ale jsme tam přítomné v organizaci Catholics in Media Associates. Pořádáme různé akce a setkání. Jednou ročně udělujeme ocenění za celoživotní dílo v televizi nebo ve filmu. A posledních pět let každoročně udělujeme cenu i za sociální spravedlnost ve filmové tvorbě.
Myslím, že stále není příliš obvyklé, aby se řeholní sestry angažovaly v takovém prostředí.
Pravděpodobně ne tolik. Než jsem přišla já, byla v Hollywoodu jedna sestra františkánka, odváděla skvělou dokumentární filmovou práci. Svůj řeholní hábit nosíme po většinu času, když chodíme na oficiální akce.
Navštěvujeme filmové projekce, premiéry, jsme hodně vidět. Myslím, že lidé vědí, že se na nás mohou kdykoli obrátit s prosbou o modlitbu, nebo nás požádat o naši účast na nějaké akci.
Povím vám jeden příběh: Stalo se to při premiéře filmu s Harrisonem Fordem na projekci pro novináře. V hotelu byl jeden sál, kde se shromáždili křesťanští či jinak věřící novináři. Harrison Ford tam vešel, a když viděl mě a sestru Nancy v našich hábitech, hned se vydal naším směrem. Přišel až k nám a řekl: „Zdravím, sestry. Můj otec byl katolík. Moje matka byla židovka. Moje sestra a já jsme nebyli vychováni ve víře, ale vždy nás učili usilovat o spravedlnost ve světě a konat dobro. Chci, abyste to věděly.“ – To bylo milé. Nic jsme pro to neudělaly, aby si nás všimnul… Něco podobného se nám stalo i s Clintem Eastwoodem.
Nebo jiný příklad: Kathryn Bigelow je první žena, která získala Oskara za nejlepší režii. A já jsem v tom měla trochu prsty.
Jako členka katolické skupiny Signis (Světové katolické asociace pro komunikaci) a filmové poroty jsem byla u toho, když v Benátkách obdržela cenu v roce 2008 za film Smrt čeká všude (The Hurt Locker). Ten film získal vícero ocenění – nikoli od oficiálních porot, ale od těch nezávislých. Přivezla jsem je všechna s sebou zpět do Los Angeles. Trvalo to víc než tři měsíce, než si je konečně přišla vyzvednout. Vůbec nevěděla, že nějaké ceny získala, nikdo jí to neřekl, nedostalo se to dokonce ani k jejímu agentovi.
Až díky těmto cenám pak začali kampaň a přitáhli pozornost k tomu filmu. A nakonec získali cekem šest Oskarů!
Potom k nám do komunity přišla na večeři. Dorazila úplně sama. Společně jsme se také modlily. Bylo to opravdu krásné.
Tak vidíte! V Hollywoodu sice nemáme prakticky žádný vliv, ale něco málo přece jen udělat můžeme!
Komentář k aktuálnímu papežovu poselství k 57. dni sdělovacích prostředků od sestry Anny Mátikové, české Dcery sv. Pavla, najdete na blogu pražské komunity.
https://www.paulinky.cz/o-nas- reholnicich/komentar_sestry_ anny_matikove/